S trochou představivosti lze počátek Klubu Carpe Diem umístit už někam do počátku minulého století. Tehdy totiž jistý pan Materna začal v zahradní kůlně v Dělnické ulici vařit, míchat, zkoumat a pak i vyrábět různé druhy barev a laků. Dá se předpokládat, že byl ve svém snažení úspěšný, protože na jeho činnost navázal i jeho syn Viktor, který o několik let později založil v Hostivaři dodnes známou firmu BARVY-LAKY, a zároveň pro své zaměstnance postavil v Jičínské ulici nový moderní dům. Brzy však umírá a vedení závodu se ujímá jeho teprve osmnáctiletá dcera Zdenka, později provdaná Wagnerová.Carpe Diem Továrna se pod jejím vedením úspěšně rozvíjí, pak ale přichází rok 1948. Podnik je znárodněn a o rok později jsou manželé Wagnerovi zadrženi u Domažlic s třemi dcerami při pokusu o přechod hranic. Místo do svobodného světa putovali za mříže a dcery do sirotčince. V srpnu 1968 emigruje celá rodina do Švýcarska. Po sametové revoluci podává paní Zdenka Wagnerová žádost o restituci majetku, mezi jinými i o činžovní dům v Jičínské ulici č. 4. Brzy však umírá a dědictví přebírá její nejstarší dcera Helena Jirounková. Dům po dlouholeté péči OPBH potřebuje opravy bytů, fasády, výměnu topení, oken i výtahu. Nakonec dochází i na sklepní prostory, ve kterých se po léta proháněly jen myši a potkani.

„Dědeček Materna by si tady asi zařídil laboratoř, jenže to by mě asi moc nebavilo,“ uvažovala Helena. A pak si vzpomněla na babičku Finu Maternovou, známou akademickou malířku. „Ta by zde zřídila galerii,“ prohlásila a hned nato se začalo budovat. Vážným problémem však byla spodní voda, která neustále zaplňovala hlubokou betonovou jámu, která ve sklepě zbyla po vybourání kotle ústředního topení. „A co bazén?“ napadlo jí. Do plánů tedy přibyl i bazén. A pak malá tělocvična. A bar. Výstavba trvala téměř dva roky a stála plno peněz. Galerii, kavárnu, bar, bazén i malou tělocvičnu se nakonec podařilo vybudovat. Zbývalo už jen uvést to vše do provozu.

S galerií hned v zárodku pomohl známý curyšský galerista Oskar Krause a jeho žena Alice. A oni to byli, kteří doporučili název CARPE DIEM. Výstavní akce pak zdárně rozjela Hanička Marcínková, za barem v té době stály všemi muži obdivované barmanky Zuzka a Dáda a kolem Klubu se vytvořila skupina nadšených podporovatelů, v jejichž čele stál nezapomenutelný Pavel Melounek. Desítky skvělých českých umělců pak dokázal přivést kurátor většiny pozdějších výstav Petr Johanus. O hudební program se po dlouhou dobu staral Marek Brodský a bazén zaplnily maminky se svými batolaty pod odborným dohledem Jany Vydrové. Za mnohé vděčíme také pozdějšímu nájemci Janu Lacinovi.

Dle Wikipedie bylo rčení Carpe diem quam minimum credula postero poprvé použito římským básníkem Horatiem v první knize sbírky Ódy (Carmina). Nikdy se prý nemá umísťovat na hroby a nikdy se nesmí dávat na hodiny. Bylo by to neetické a hanebné. V překladu zní: Užij dne a nic nevěř budoucnosti, nebo také Užívej si a na zítřek nedbej. Český egyptolog Zbyněk Žába se domníval, že rčení může mít staroegyptský původ. Podle jeho názoru vychází z významově blízkého literárního žánru dnes označovaného jako Písně harfeníků, hojně rozšířeného v řecko-římské době.

Pro název klubu byla použita jen první část, ta druhá totiž tak trochu nabádá k nezodpovědnosti. Vzhledem k otevíracím hodinám, hodil by se ale možná i název Carpe Noctem.